14. 10. 2014

DÔVÔDY NA VĎAČNOSŤ NEMUSIA BYŤ VEĽKÉ

Nedávno som na nete narazila na rozhovor s pánom, ktorý ostal na vozíku. Bol krátky a... neuveriteľne výstižný.
Co je pro vás nejtěžší? 
„Samota. Jsem rozvedený, v bytě sám. Mám sice televizi, můžu někomu zavolat, ale jinak jsem sám. Když je teplo, to se ještě ven dostanu, ale přes zimu jsem doma v podstatě tři měsíce zavřený. Člověk přitom vidí, že támhle je výstava, támhle něco jiného … je to ubíjející.“ 
Co vám dělá radost? 
„Třeba vnoučata. Nebo když mě někdo přijde navštívit. Všední věci. Teď jsem také byl dva měsíce u tety. Jezdím tam každý rok, tam vždy přijdu na jiné myšlenky. Ona má psa a chodí se mnou tam, kam potřebuji. Je to pro mě takový duševní oddech, duševní radost.“
Podľa fotky to bol obyčajný pán v strednom veku. No chytilo ma za srdce, keď som si uvedomila, že pre neho sú najväčším šťastím veci, ktoré sú pre mňa samozrejmosťou. Viem, že vďačnosť nás robí šťastnejšími a snažím sa byť vďačná aj za maličkosti. No naozaj málokedy medzi ne zahŕňam to, že nemusím byť zavretá v byte, alebo že mám natoľko zdravé nohy, že môžem ísť do práce na bicykli...
Skrátka... rozhodla som sa, že na svojej vďačnosti zapracujem. :) Urobím si osobný zoznam vecí, za ktoré som vďačná a budem ho pravidelne rozširovať! A pretože v dnešnej dobe to už nemusí byť iba o písaní denníčkov, tak mňa naposledy potešilo (a teraz už viem, že to nie je samozrejmosť a som vďačná) :) toto:
Slnečné prasiatka, ktoré ma oslepovali pri prechádzke v lese. :)
Kvapky vody na spadnutom pierku holuba - to ako dokonale sú vytvorené (aj kvapky, aj pierka) :)
A tiež táto žaba. To, že mám zdravé oči a mohla som ju vidieť. Ale tiež to, že neušla :)))

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára